Uspávání hadů 2026 – Mločí maraton

Uspávání hadů není jen o hadech. Je to také o přírodě, společných zážitcích, objevování a chvílích, na které člověk jen tak nezapomene. Letošní ročník nás opět zavedl do Osvinova v údolí Ohře, kde nás čekalo pátrání po mlocích, pořádná brigáda na hadnících a několik překvapení, která nám připomněla, proč má smysl věnovat svůj čas ochraně přírody.

V pátek jsme se s dětmi vydali vlakem do Stráže nad Ohří. Na místě už na nás čekal Karel Janoušek, který nám pomohl s přepravou zavazadel nahoru do Osvinova. My jsme se mezitím vydali na cestu pěšky. A protože kolem přírody člověk nemůže jen tak projít bez povšimnutí, zastavili jsme se také u tůněk, které jsme budovali při minulé brigádě. Bylo příjemné vidět místo, na kterém jsme ještě nedávno sami pracovali.

Po příchodu do Osvinova jsme se ubytovali v Institutu srdce Poohří a pustili se do přípravy večeře. Tentokrát žádná složitá kuchyně, vlastnoručně vyrobené tousty se šunkou a sýrem přišly po cestě vhod.

Večer si pro nás Karel Janoušek připravil dvě zajímavé přednášky. Nejprve nás zavedl do Kostariky, kde jsme se vydali hledat jednoho z nejmajestátnějších hadů světa, křovinářeněmého, známého také jako bushmaster. Potom jsme se přesunuli do Mexika, kde jsme pátrali po různých druzích chřestýšů. A nechybělo ani překvapení v podobě druhu, který chřestidlo nemá.

Přednášky nás příjemně naladily, ale venku se mezitím začalo stmívat a do toho přišel jemný déšť. Pro někoho možná počasí, kvůli kterému by zůstal raději uvnitř. Pro nás jasný signál, že nastal čas vyrazit do terénu.

Společně s Radkou Musilovou jsme se vybavili baterkami a čelovkami a vyrazili do nedalekého dubovo-bukového lesa. Právě tady jsme se v posledních dvou ročnících Uspávání hadů pokoušeli najít mloky skvrnité. A pokaždé bez úspěchu. Ani jednou jsme žádného neviděli.

Letos jsme ale měli takový pocit, že by se to mohlo konečně změnit. A ono se to opravdu povedlo. Procházeli jsme lesem, svítili na mokré listí a pozorně prohlíželi každý podezřelý tvar. Kdo někdy hledal mloka v listí, dobře ví, že některé listy dokážou člověka pěkně zmást. Člověk se na chvíli zaraduje, přiblíží se… a místo mloka najde jen další list.

Tentokrát jsme se ale dočkali. Po chvíli hledání jsme objevili prvního mloka skvrnitého. A tím to neskončilo. Postupně jsme našli další jedince a celkem jsme během večerní výpravy pozorovali čtyři mloky. Obzvlášť nás potěšil nález letošního mláděte, které už mělo za sebou metamorfózu a přešlo do suchozemské, tedy terestrické fáze života. Právě takové nálezy člověku připomenou, proč dává smysl celý den kopat tůňky pro obojživelníky.

Po úspěšné výpravě jsme se vrátili zpět do Institutu srdce Poohří a postupně se uložili do svých spacáků. Usínalo se nám o poznání lépe, když jsme věděli, že letošní pátrání po mlocích konečně přineslo své ovoce. 

Po vydařeném pátečním večeru nás čekalo sobotní ráno a s ním i pořádná práce. Vstáváme, připravujeme si párky k snídani a u společného stolu plánujeme, co nás dnes čeká. Hlavním úkolem je brigáda na hadnících. Potřebujeme je důkladně prohrabat, zjistit, kolik vajíček zde letos nakladly samice užovek, a připravit je na další sezónu.

S plnými žaludky a odhodláním se vydáváme k prvnímu hadníku. Nedočkavě ho otevíráme, bereme do rukou motyčky, lopaty a další nářadí a pouštíme se do práce. Postupně prohrabáváme substrát a hledáme první známky úspěšného rozmnožování. Jenže tentokrát nám příroda nedává nic zadarmo. Dlouho se nedaří najít vůbec žádná vajíčka. Prohrabáváme další a další části hadníku, ale stále nic. Až nakonec nalézáme pět vajíček užovky stromové. Radost z nálezu je sice velká, ale bohužel se ukazuje, že jde zároveň o jediná vajíčka, která se zde vylíhla.

Vypadá to tedy, že si ho letos vyhlédla pouze jedna samice, která zde nakladla pouhých pět vajíček. Na užovku stromovou je to opravdu málo. I takové výsledky ale patří k ochranářské práci. Příroda se neřídí našimi očekáváními a ne každý rok musí být stejně úspěšný.

Po dopolední práci se vracíme do Institutu Srdce Poohří, kde nás čeká zasloužený oběd. Zvěřinové ragú s perníkovým karlovarským knedlíkem. Po takovém obědě nesmí chybět káva a krátká porada o tom, co nás čeká dál.

Po obědě se vydáváme k druhému hadníku. Ten má pro náš club zvláštní význam. Právě zde jsme před dvěma lety našli neuvěřitelných 137 vajíček užovky stromové. Tento nález je pro nás dodnes rekordem v počtu vajíček nalezených v jediném hadníku. Není divu, že jsme plní očekávání. 

Pouštíme se do práce a postupně prohrabáváme substrát. Máme za sebou už tři čtvrtiny hadníku a stále jsme nenašli ani jediné. A pak se to konečně stane, ze substrátu se vyvalí první vajíčka. A najednou je zase všechno jinak. Radost, nové odhodlání a chuť pokračovat v hledání jsou zpátky. V poslední čtvrtině hadníku postupně nacházíme celke 87 vajíček užovky stromové a dalších 57 vajíček užovky obojkové. To je dohromady 144 vajíček dvou druhů našich užovek. Po pomalejším začátku dne jde o fantastický výsledek a krásnou odměnu za naši práci.

Po důkladném prohledání hadník opět připravujeme na další sezónu. Dosypáváme nové piliny, vše upravujeme a hadník uzavíráme. Teď už nezbývá než čekat a doufat, že si ho příští rok vyhlédne ještě více samic a že se dočkáme další generace těchto fascinujících hadů.

Ještě před odjezdem domů nás čeká poslední zastávka. Vydáváme se k malému hadníku u nádraží, který jsme jako spolek před dvěma lety postavili a zvětšili. Po zkušenostech z předchozích nálezů máme stále naději, že i tady objevíme nějaká vajíčka. Hadník prohrabáváme, pečlivě prohlížíme substrát, ale tentokrát nám štěstí nepřeje. Nenacházíme ani jediné vajíčko.

Nevadí. Ne každý hadník musí být plný a ne každý rok přinese rekordní výsledky. Důležité je, že místa pro rozmnožování hadů udržujeme a dáváme jim šanci, aby v dalších letech dobře sloužila svému účelu.

S dobrým pocitem z odvedené práce se vydáváme na vlak. Loučíme se s kamarády, kteří se na této skvělé akci podíleli, a pomalu vstřebáváme všechny zážitky z uplynulých dvou dnů.